Stává se vám někdy, že si přečtete knihu považovanou za velkou klasiku literatury a zjistíte, že se vám ale vůbec nelíbila? O mém rozčarování z Milence Lady Chatterleyové a dalších knihách, které jsem v poslední době přečetla, si můžete udělat obrázek v nových minirecenzích.

Milenec Lady Chatterleyové je kniha o dámě z vyšší vrstvy, která si začne románek se svým hajným. V době svého vydání z ní byla britská společnost tak zděšená, že ji radši na 30 let zakázala. To jsou informace, které se o knize dozvíte, jakmile ji vezmete do ruky. Co se nedozvíte je to, že spíš než kniha plná pobuřujících scén je to kniha plná filozofických keců. Vlastně mi přijde, že vznikla jenom proto, aby Lawrence měl kam napsat svoje názory na třídní rozdělení společnosti. A aby to nebylo tak suché, nastrkal tam několik postav. Bohužel se ale moc neobtěžoval jim vytvořit osobnost. Takže skoro 400 stran čtete o lidech, kteří naprosto náhodně tlumočí světonázory autora, a občas se tam objeví nějaká sexuální scéna, asi jako pokus probrat čtenáře z kómatu. Tohle vážně nebylo pro mě. Zůstávám u Lawrencových povídek. 

O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové - Nathan Englander 4/5

O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové je sbírka osmi povídek s židovskou tématikou. Englander se ve svých povídkách holokaustu nevyhne, jak napovídá i název knihy, ale až na pár výjimek se věnuje spíš každodenním situacím. Malý chlapec čelí šikaně, otec od rodiny má špatné svědomí kvůli nevěře, mladý muž hledá vztah, a podobně. Některé povídky jsou vážné, některé humorné, ale všechny dokážou zaujmout. Mě nejvíce zaujala právě první povídka, podle které dostala kniha název, a povídka Dva pahorky, která se odehrává během Izraelsko-Palestinského konfliktu, která vypráví o poněkud zvráceném mateřském instinktu. 
Mám pocit, že židy si často spojujeme pouze s holokaustem a zapomínáme na to, že to jsou normální lidé, kteří žijí normální životy.

Rybí krev – Jiří Hájíček 3/5

Rybí krev byla mým prvním setkáním s Jiřím Hájíčkem, a ačkoliv se mi kniha líbila, moje očekávání byla trochu vyšší. Příběh se odehrává na jihočeském venkově na vesnicích, které mají být zatopeny kvůli výstavbě Temelína. Samotný námět mi přišel výborný, ale ve zpracování mi něco chybělo. Příběh vypráví Hana, na začátku osmnáctiletá dívka, na konci dospělá žena, která se vrací do své rodné země po letech v cizině. I přes vyprávění v první osobě jsem si k ní nějak nemohla najít cestu a vlastně ani žádná jiná postava mi k srdci nepřirostla, což bude nejspíš kámen úrazu. Rybí krev pro mě byla sice poutavá, ale zapomenutelná kniha. Hájíčka však nezatracuji, určitě si od něj chci přečíst ještě aspoň Selský baroko.