Název: JaneAutor: April Lindnerová
Nakladatelství: Ikar
Počet stránek: 344
Vyšlo: 2012
Klasika v novém kabátě
Kdo by neznal Janu Eyrovou, příběh o osudové lásce překonávající propast mezi
sociálními vrstvami? Knihu, která nesmí chybět snad na žádném
středoškolském seznamu povinné četby? April Lindnerová se
rozhodla přenést tuto nesmrtelnou klasiku do jednadvacátého
století, a tak ji přiblížit moderním čtenářům.
K jakýmkoli pokusům o
převyprávění klasických příběhů bývám dost skeptická,
takže jsem se nejprve chtěla Jane vyhnout velkým obloukem. Ale poutavá obálka a především anotace slibující přerod zádumčivého pana Rochestera v rockovou hvězdu mě nakonec zviklaly.
V doslovu autorka píše, že
po vyřešení některých logistických nejasností se jí kniha
psala téměř sama. Aby také ne, vždyť hlavní dějovou linku
měla již předem připravenou. To, co je čtenářům v knize
předkládáno, je příběh Jany Eyrové osekaný až na samou dřeň.
Z čehož vyplývá, že pokud jste četli klasickou verzi, kniha vás
jen těžko překvapí něčím novým a spíše budete některé
pasáže postrádat. Například začátek.
April Lindnerová jednoduše
přeskočila (až na pár sporadických retrospekticních záblesků)
prvních několik kapitol a svou knihu začíná přijímacím
pohovorem na místo chůvy v domácnosti slavného zpěváka Nicka
Rathburna. Jenže pasáže týkající se Janina dětství nejsou jen
nějakou vatou, kterou se Charlotte Brontëová snažila navýšit
počet stran. Tahle čás knihy popisuje Janin duševní vývoj a
vysvětluje, proč je taková, jaká je. Vytváří určité pouto
mezi čtenářem a postavou a také velkou dávku porozumění pro
Janin charakter.
Jana vs. Jane
A tady narážíme na
největší kámen úrazu celé knihy. Rozdíl mezi Jane Moorovou a
Janou Eyrovou je totiž přímo propastný. Zatímco Jana Eyrová je
silná osobnost s pevnými morálními základy, obrovským srdcem a
laskavou povahou, Jane mi v mnoha ohledech připomínala Bellu se
Stmívání. Přiznávám, že
tohle srovnání je k Jane snad až
příliš tvrdé, ale v mnoha ohledech jsem z ní měla podobné
pocity jako z Belly. Její postava je totiž neuvěřitelně plochá
(a ne, nemluvím o obvodu hrudníku), co chvíli připomíná svůj
(pod)průměrný vzhled a nad některými jejími pohnutkami zůstává
běžným smrtelníkům rozum stát.
Chvíle, kdy jsem si
uvědomila, co mi na Jane tolik nesedí (a chvíle, kdy mi konečně
došlo, že Jane zkrátka není Jana ), nastala při odhalení
Rathburnova tajemství. Jane Moorová se zachovala stejně jako Jana
Eyrová, ale pohnutky, které ji k rozhodnutí dovedly, byly naprosto
odlišné. Zatímco Jana sváděla urputný vnitřní boj mezi tím,
co by si přála, a mezi tím, co je správné, Jane motivovaly obavy
z toho, že jí bude ublíženo.
Rochester s kytarou?
Ale abych autorce tolik
nekřivdila – myslím, že kromě Jane se přenesení postav do
současného světa docela podařilo. Zejména pan Rochester zasazený
do kůže rockového zpěváka nepůsobil ani zdaleka tak podivně,
jak jsem se obávala. I u něj mi několik málo věcí tak docela
nesedělo, ale byly to skutečně jen drobnosti. Dále bych chtěla
vyzdvihnout postavu Jana Křtitele (River), protože pasáže s ním
si i přes moderní kulisy do velké míry zachovaly
původní atmosféru.
Další, co při čtení
občas lehce skřípalo, byly dialogy. V některých částech knihy
zněly promluvy postav nepřirozeně, šroubovaně. Z rozhovorů
hlavních protagonistů jsem neměla pocit nějaké velké vzájemné
náklonnosti a celý jejich vztah mě nijak zvlášť neoslovil.
Možná za to může trochu uspěchaný konec, nebo snad až příliš
velké povahové rozdíly mezi Jane a Nickem.
Cílová rovinka
Pojďme tedy na závěrečné shrnutí. Kniha Jane mě jen utvrdila v tom, že číst moderní přepisy děl, která mám ráda, není dobrý nápad. Neustále jsem měla potřebu srovnávat knihu s originálem, což byla nejspíš chyba. Věřím, že pokud jste se s Janou Eyrovou nikdy nesetkali, kniha Jane by vás mohla oslovit. Příběh je velmi poutavý, autorčin styl psaní příjemný a stránky ubíhají, ani nevíte jak. Pokud jste však (stejně jako já) fanoušky klasické verze, doporučuji vám tuto knihu vynechat a raději se uchýlit k opětovnému čtení originálu.
Každopádně myslím, že
moderní zpracování Jany se dalo uchopit daleko zajímavějším a
kreativnějším způsobem, než pouhým přepisem základní dějové
linie. Rozhodla jsem se proto udělit knize dva body z pěti.
Trailer
Hodnocení
Doplňující informace:
Pokud vás kniha Jane
zaujala, mám pro vás dobrou zprávu. Autorka vydala nový román s
názvem "Catherine", který je moderním zpracováním
další oblíbené klasiky "Na Větrné hůrce".
Janu Eyreovou jsem nečetla a Jane se mi nelíbila. Ani po dějové stránce - mám obavy, že se mi kvůli tomu nebude líbit ani Jana.
OdpovědětVymazatNa větrné hůrce jsem také nečetla, takže ani nevím, jestli se budu pokoušet číst tu Catherine. :)
Jestli se ti nelíbila ani klasická verze, tahle kniha tě opravdu téměř jistě neosloví :) Na větrné hůrce ale klidně zkus, ta se od Jany v mnoha ohledech liší a třeba ti sedne lépe.
VymazatMůj názor je podobný jak tvůj a hlavně jsem taky musela knihu neustále srovnávat s originálem, jinak mi to nešlo. Originální Jane je prostě nejlepší :)
OdpovědětVymazatRozhodně souhlasím :)
VymazatJane mám už nějakou dobu doma a ještě jsem se k ní nedostala, ale po tvém hodnocení se k ní nedostanu ještě dlouho :D
OdpovědětVymazatUvidíš, třeba ti kniha sedne lépe než mně :)
VymazatJá nejdříve četla Jane a později Janu. Mám o podobně jak ty, těžko nová zpracování zvládám, takže jsem si tu knihu nechtěla znechutit. Nakonec se mi líbily obě knihy a na Jane jsem ani po Janě nezměnila názor. Možná se mi Jane líbila více, ale kdybych šla do podrobností a měla zkoumat postavy jako takové, asi bych se dostala ke stejnému závěru. Šlo to udělat jinak a lépe. Myslím, že dialogy mi taky moc neseděly, ale už si to nepamatuju. :) Jsem zvědavá na Catherine, ale nejdřív musím přečíst Na větrné hůrce.
OdpovědětVymazatTo pořadí, ve kterém se knihy čtou, může výsledné dojmy určitě hodně ovlivnit. Také je fakt, že každý má jiný vkus, a třeba někomu skutečně připadá moderní verze lepší než ta původní :)
VymazatHmmm, Jane mám doma už hodně dlouho. Jednou jsem se do ní pustila, ale stejně tak rychle jsem ji opustila - nebavilo mě to.
OdpovědětVymazatAč jsem milovník Austenové, a od té jsem přelouskla téměř vše, sestry Brontëovy šly nějak mimo mě. Teprve asi rok zpět jsem přečetla "Na Větrné hůrce". Janu jsem nečetla, ale hodlám to napravit - půjčila jsem si ji u nás v knihovně a chci si nejdříve přečíst Janu a pak Jane, abych mohla porovnat. Tak snad mě to příliš nezklame. :)
http://nest-full-of-daffodils.blogspot.cz/
Jana a Na větrné hůrce jsou navzájem hodně odlišné - nebo alespoň mě to tak připadalo. Osobně mi Jana sedla o hodně víc :)
Vymazat