S atomem se nemůžeme prát

Občas přemýšlím, co mě nutí číst knížky o tak hrozných věcech, jako je holokaust, válka v Sýrii nebo Černobyl. Co mě přiměje, když si večer sednu k filmu, zvolit něco s tématikou 11.9. nebo něco o vražedném režimu v Ugandě sedmdesátých let. Když pominu psychologické teorie o přirozené tendenci vyhledávat vzrušení a o tom, že fascinace smrtí a utrpením není nic neobvyklého, myslím, že tím hlavním důvodem je strach. Strach z toho, že jakkoli všechny tyto událostí zní jako vzdálené ozvěny nějakého cizího světa, ve kterém nežiju, stačí chvíle, a vzdálené být nemusí.

Rezonuje ve mně myšlenka, že „Kdo se nedokáže poučit z historie, musí si ji zopakovat“. Spousta temných momentů naší historie nebyla způsobena nepředvídatelnou přírodní katastrofou, ale činy člověka. Věřím, že když takovým událostem dokážeme porozumět, dokážeme se jim i lépe vyvarovat. I na počátku Černobylu byla lidská chyba, a spousta dalších chyb a omylů následovalo. Svět to stálo miliony životů a je dost možné, že následky této tragédie v celé jejich šíři nedokážeme zachytit. 

Nezabývat se rasou je privilegium

Hlas Chimamandy Ngozi Adichie se v zahraničí ozývá poměrně výrazně, před vydáním českého překladu jejího posledního románu Amerikána bylo nicméně toto jméno českému čtenáři spíše neznámé. Není to přitom první kniha této autorky, se kterou bylo možné se v našich knihkupectvích setkat. Roku 2008 vyšla v nakladatelství BBart kniha Půl žlutého slunce, která byla oceněna cenou Orange Prize a také přetvořena do poměrně úspěšné filmové adaptace. Filmová práva už byla prodána také k Amerikáně, takže jestli razíte pravidlo „Nejdříve kniha, potom film“, je teď tak akorát čas zaběhnout do knihkupectví pro jeden výtisk.

Amerikána vypráví zdánlivě banální příběh o milostném vztahu dvou mladých lidí, kterým nepřejí okolnosti a vzdálenost. Ačkoli oba hlavní hrdinové (Obinze a Ifemelu) pocházejí z poměrně privilegované vrstvy, brzy si uvědomí, že v zemi s univerzitními stávkami a sužované vojenskou diktaturou je štěstí nečeká. Ifemelu se chopí příležitosti studovat v Americe, Obinze se krátce po ní vydává zkusit hledat štěstí do Londýna. 

 

 

Proč mám ráda vypůjčené knihy

Mám moc ráda nakupování knih. Jakkoli, kdekoli. Máloco se vyrovná pocitu, když držím v rukou nejnovější přírůstek do knihovny, a vím, že až budu chtít, můžu se vydat na cestu dosud neprobádanými stránkami. Poslední dobou si ale stejně jako nakupování knih užívám i jejich půjčování – protože půjčit si knihu, to je tak trochu jako nahlédnout do cizí truhličky s pokladem. U vypůjčené knihy tak nedostávám jen jeden příběh, ale dva. A kupu výhod k tomu. 

Kniha, která nekouše. Snad.

Snad ještě žádnou knihu jsem nečetla v tolika formátech. Všemi dary obdarovaná jsem začala poslouchat jako audioknihu při přepisu dat, pak se mi ale od kamarádky do rukou dostala papírová verze, a tak jsem přešla na ni. Jenže co čert nechtěl, přišlo pár zápočtových testů a na čtení nebyl čas. A kamarádka chtěla knihu zpátky. Posledních pár kapitol jsem tedy četla v angličtině a v elektronické podobě. Který formát mi vyhovoval nejvíc, těžko rozhodnout, jedno si ale dovolím říct už teď – příběh mě bavil v každé formě.

Dětství malé Melanie by se dalo za idylické označit jen s velkou dávkou cynismu. Spolu s dalšími dětmi bydlí na vojenské základně a nezná prakticky nic, než svou malou celu, a školu, kam je každé ráno připoutaná ke kolečkovému křeslu převážena skupinkou vojáků. Z nepochopitelných důvodů se zdá, že Melanii nikdo na základně nemá rád – a někteří se jí snad dokonce bojí. Jedinou výjimku tvoří slečna Justineauová, hodná paní učitelka vyprávějící dětem napínavé příběhy.

Při hledání modré se člověk snadno ztratí

Jestli něco fakt můžu, jsou to pohádky pro „věčné děti“. Příběhy zdánlivě jednoduché, kterým dodá hlubší význam často až čtenářova interpretace a čtení mezi řádky. K takovým se bezpochyby řadí i díla americké autorky Lois Lowryové, Její knihy Dárce i Spočítej hvězdy mě naprosto nadchly., nemohla jsem se proto dočkat, až se dostanu k autorčině další knize s poetickým názvem Hledání modré. A v březnu se konečně zadařilo.

Kira vyrůstá ve vesnici, která jí není zrovna příznivě nakloněna. Kvůli své poškozené noze je ostatními vnímána jako přítěž, a po smrti její matky se situace vyostří natolik, až to vypadá, že bude vyhnána a odsouzena k téměř jisté smrti. Jenže Kira má i dar, který je pro vesnici obzvlášť důležitý – dar, díky kterému se její život začne nečekaně ubírat směrem, o kterém se jí nikdy ani nesnilo.