Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí.

Velká část komunikace se odehrává v tichu. V nevyřčených otázkách, nenápadných gestech i nikdy nevyslovených přáních. Bezhlesně na sebe vzájemně vršíme svá očekávání jako sněhové vločky, a často ani nezaznamenáme, že nás začínají pomalu dusit. I o tom vypráví debut americké autorky Celeste Ng.

Když šestnáctiletá Lydia jednoho rána nepřijde na snídani, zprvu nikoho nenapadne, že by se mělo jednat o něco zvlášť významného. Jenže v pokoji po ní není ani stopy, a ani ve škole se neobjeví. Když je o několik dní později nalezeno Lydiino tělo, vše nasvědčuje tomu, že se dívka rozhodla dobrovolně ukončit svůj život. Pro rodinu je to obrovská rána, která se jen obtížně zaceluje. Tím spíš, že ji neustále jitří všudypřítomná otázka „Proč?“. 



Otázku „Proč“ si klade i čtenář. Na rozdíl od jiných knih se zde totiž neřeší identita vraha, ale především to, co k popisovaným událostem vedlo. A již prvních několik stran ukazuje, že Celeste nenapsala jen knihu o sebevraždě. V precizně vystavěném románu mapuje složitý labyrint rodinných vztahů, minulost postav i kulturní reálie Ameriky 70. let.

Sebevražda mladé dívky v příběhu neslouží jako nosný pilíř. Daleko více působí jako bod, kolem kterého se pokřivuje všechno ostatní. Jakkoli se ale všechny události více či méně stáčejí k Lydii, za pozornost stojí příběh každého ze členů rodiny. Autorka trefně popisuje rodinu jako systém, ve kterém na sebe jednotliví členové neustále působí. Do společného prostoru přitom vstupují i nesplněné sny a stíny minulosti, a pod zdánlivě idylickým povrchem se tak odehrává nekonečné tiché drama. 
Lydii bylo teprve jedenáct měsíců. Marilyn sundala konvici ze sporáku, otočila se a zjistila, že Lydia stojí ve dveřích. V údivu bezděky položila ruku na horkou plotnu. Na dlani jí naskočil rudý spirálovitý puchýř, ona ho zvedla ke rtům a dívala se na dceru přes slzy, jež jí vyhrkly. Lydia působila podivně ostražitě, jako by se rozhlížela po kuchyni poprvé v životě. Marilyn nemyslela na to, že propásla její první krůčky, ani na to, jak dcerka roste. Nenapadlo ji tehdy Jak jsem to mohla zmeškat?, ale Co dalšího mi ještě tajíš?
Jako spojovací nit se příběhem line téma nenaplněných očekávání. Lydiina matka vždy marně toužila stát se lékařkou, Lydiin otec zase vždy toužil i přes svůj asijský původ zapadnout mezi ostatní. Své nesplněné sny a touhy pak oba vkládají na bedra prostřední dcery, ve svorném přesvědčení, že pro ni dělají to nejlepší. A zatímco Lydie strádá pod nánosem cizích ambicí, dva její sourozenci zoufale touží alespoň po zlomku upřímné rodičovské pozornosti.

To, jak dokonale do sebe jednotlivé dílky příběhu zapadaly, mi chvílemi až bralo dech. Kniha ukazuje, jak dalekosáhlé následky může mít kumulace zdánlivě nepodstatných křivd, dusivost přehnané rodičovské lásky i to, jak bolestné může být nesení cizích snů. Nic z toho ale nepůsobí nijak přehnaně, a chování postav vždy dává v celkovém obraze událostí smysl.
 
O to pro mě bylo čtení knih náročnější. Autorka dokáže jít při popisu emocí až na dřeň, zároveň se jí daří prostřednictvím nezvratného vývoje událostí budovat atmosféru intenzivní beznaděje. Za povšimnutí stojí i jazyk vyprávění. Na jedné straně autorka využívá květnaté věty plné metafor, v bodech zlomu ale dokáže v pár slovech vykreslit scénu tak živě, že máte pocit, jako byste danou situaci prožívali spolu s postavami.Emoce byly někdy tak živé, že jsem musela knihu odložit a jít se chvíli věnovat něčemu jinému.

I proto pro mě byla kniha „Vše, co jsme si nikdy neřekli“, jedním z nejintenzivnějších čtenářských zážitků tohoto roku. Myslím, že neexistuje způsob, kterým bych vám dokázala své dojmy ze čtení předat. Pokud se vám líbila Osamělost prvočísel od Giordana a pokud máte chuť na knihu založenou spíše na pocitech než na ději, tohle by mohlo být čtení přesně pro vás. 


   
Název: Vše, co jsme si nikdy neřekli
Autor: Celeste Ng
Překlad: Jana Kunová
Počet stran: 272
Rok vydání: 2016
Vydalo: Odeon


 
 

Myanmar

Budoucí psycholožka s chorobnou závislostí na knihách, seriálech a dobrém jídle

3 komentáře:

  1. Tak to vypadá hodně dobře! Osamělost prvočísel jsem tedy svého času odložila jako moc tíživé čtení, ale tohle téma mě táhne víc, tak se k tomu třeba dostanu. Díky za tip :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně doporučuju vyzkoušet, i když pozor, co do intenzity tíživých pocitů to pro mě vyšlo u obou knížek poměrně podobně :) Na druhé strane jestli tě tohle téma zajímá víc, třeba to tentokrát půjde! :)

      Vymazat
  2. Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Myslím, že by se mladým lidem měla doporučovat v rámci "povinné" literatury. A stejně tak by o ní mohli hovořit pedagogové na třídních schůzkách, aby upozornili rodiče, že za své promarněné šance mají vinit jen sami sebe a nesnažit se, aby se je potomci pokoušeli naplnit.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář! :)