Autor: Jonathan L. Howard
Nakladatelství: Plus
Počet stránek: 371
Vyšlo: 2011
Tuhle knihu
jsem si do pořadníku knih k přečtení zařadila už kdysi v
průběhu ledna díky nadšenému videu na blogu Ohany. Pak ale
nastal onen pověstný předmaturitní (a především
předpřijímačkový) shon, díky němuž jsem Nekromanta zcela
vypustila a kdybych na něj nenarazila v knihovně mezi "dnes
vrácenými" tituly, nejspíš bych se k němu už ani
nedostala. Jaká by to byla chyba!
Již po třech
stranách mi bylo jasné, že tohle bude něco pro mě. Sarkastický
humor, kterým kniha přímo přetéká, totiž snesu kdykoli,
kdekoli a v libovolných dávkách. Na tomto místě bych chtěla
vzdát hold českému překladu, protože poslední dobou se mi čím
dál častěji stává, že kroutím hlavou nad nejrůznějšími
gramatickými a stylistickými nesmysly. U Nekromanta se mi to
nestalo ani jednou. A to je co říct.
Hlavní postavou je cynický vědec Johannes Cabal, který pro umění nekromancie neváhal upsat duši ďáblu. Po nějaké době si ovšem uvědomil, že to nebyl tak úplně dobrý tah, a s nestoudností sobě vlastní se rozhodl získat od Satana svou duši zpátky. Satana sebevědomý človíček zaujal, a protože zrovna neměl nic lepšího na práci, rozhodl se s ním uzavřít sázku – duši mu vrátí, ovšem výměnou za sto jiných duší, které musí Cabal nastřádat během jediného roku. K dispozici mu pro tyto účely propůjčil kočovný karneval.
Cabal si matně
vzpomínal, že hudební génius, který se rozhodl uvést
Necronomicon: Muzikál, se dočkal všeho, co si zasloužil: peněz,
slávy i roztrhání na kusy neviditelnou obludou.
Hlavní postavou je cynický vědec Johannes Cabal, který pro umění nekromancie neváhal upsat duši ďáblu. Po nějaké době si ovšem uvědomil, že to nebyl tak úplně dobrý tah, a s nestoudností sobě vlastní se rozhodl získat od Satana svou duši zpátky. Satana sebevědomý človíček zaujal, a protože zrovna neměl nic lepšího na práci, rozhodl se s ním uzavřít sázku – duši mu vrátí, ovšem výměnou za sto jiných duší, které musí Cabal nastřádat během jediného roku. K dispozici mu pro tyto účely propůjčil kočovný karneval.
Jenže Johannes
vůbec není karnevalový typ. Jeho povědomí o tom, jak se lidé
baví, je prakticky nulové. Rozhodne se proto přizvat si na pomoc
bratra Horsta, který svého času karnevaly navštěvoval docela
rád. Tedy do doby, než se Johannesovou vinou stal upírem uvězněným
v hrobce. Krev ale není voda (jak upíři ostatně moc dobře vědí),
takže Horst svého bratra nakonec ve štychu nenechá, a spolu s ním
se snaží ďábelskou sázku vyhrát. Peklo se ovšem hned tak
nevzdává ...
"Jsem
Satan, rovněž známý jako Lucifer Světlonoš..."
Cabal se
zašklebil. Proč ti démoni musí člověku odvyprávět vždycky
celou rodinnou historii?
"Sám Bůh
mě svrhl do této temné sirné jámy a odsoudil mě k tomu, abych
tu strávil celou věčnost -"
"Zkusil
ses mu omluvit?" skočil mu do řeči Cabal.
"Ne,
nezkusil! Poslal mě dolů za hřích pýchy. Kdybych se omluvil,
dost by to podkopalo moje postavení!"
Z nástinu děje
jste už možná vyvodili, že Johannes není tak úplně vzorový
hrdina. Jeho pojetí morálky se poněkud odchyluje od představ
průměrného smrtelníka a pro uspokojení vlastních potřeb neváhá
obětovat blaho (a duše) jiných. Je to prototyp vážného,
cynického a lehce asociálního vědátora, kterého si prostě
nemůžete nezamilovat. Jeho trefné ironické poznámky jsou navíc
naprosto bezkonkurenční a několikrát jsem se díky nim u knihy
smála nahlas.
Mou
nejoblíbenější postavou však není Johannes, ale jeho bratr
Horst. I přes své stravovací návyky působí lidštěji než
Johannes a jeho snaha zachovat si při kradení duší nějaké
morální zásady je přinejmenším působivá. A aby toho nebylo
málo, jeho charisma je zkrátka nepřehlédnutelné. Postavy jsou
skutečně skvěle propracované, jejich motivace je pevná v
základech a jejich pozice na škále "hodný – zlý"
značně nejednoznačná.
Rozhostilo se
ticho. Nakonec Cabal řekl: "Po smrti jsi mnohem méně
svobodomyslný, než si tě pamatuju."
Horst pokrčil
rameny. "Vždycky jsem měl motto 'Žij a nech žít'. Za daných
okolností potřebuju nové."
Další, co mě
na Nekromantovi zaujalo, bylo netradiční zpracování stokrát
omletého scénáře. O opětovné získání duše uvězněné v
Satanových spárech se už s různou mírou úspěšnosti pokoušel
docela úctyhodný zástup hrdinů. I tak se ale rozhodně nemusíte
bát, že by byla kniha předvídatelná. Jonathan L. Howard dodává
faustovské legendě zcela nový rozměr a čtenáře napíná až
do poslední chvíle. Jeho styl psaní je naprosto neodolatelný a
stránky se otáčejí prakticky samy.
Kniha popisuje
události odehrávající se v průběhu celého jednoho roku. Příběh
je tedy z větší části tvořen krátkými humornými epizodkami
nejrůznějších událostí, které se v průběhu tohoto roku udály. Kniha by se dala přirovnat k puzzlím – ony jednotlivé
epizody jsou jako dílečky skládačky, které dohromady tvoří
výsledný obraz. Začátek a konec pak představují rám, který
celou tuto skládačku drží pohromadě.
Vyzdvihnout
bych chtěla zejména gradaci děje. I když se kniha většinu času
nese ve znamení černého humoru a husí kůže vám naskočí jen
velmi zřídka, v poslední třetině atmosféra začíná postupně
houstnout. I přes občasné vtipné poznámky čtenáři postupně
tuhne úsměv, a přiznávám, že jsem konec ještě stále tak
docela nevydýchala.
Jak je nejspíš
z recenze patrné, knihu Nekromant doporučuji všemi deseti. Zejména
těm, kdo jsou unaveni neustálými romantickými zápletkami a
chtějí si přečíst něco z docela jiného soudku. Dále pak
milovníkům sarkasmu, kteří si v knize také zajisté přijdou na
své. A v neposlední řadě všem, kteří potřebují získat 100
duší a neví, kde začít.
Jen bych chtěla
poznamenat, že sloupeček na zadní straně obálky přirovnávající
Nekromanta k dílům Neila Gaimana nebo Terryho Pratchetta není ke
knize tak docela fér, protože by mohl ve čtenářích vzbudit
poněkud nereálná očekávání. Ano, jistá podobnost tam je, ale
i tak vám doporučuji jej ignorovat a rozečítat knihu bez
předsudků.
Nekromanta mám strašně ráda! Taky jsem se ke knize dostala spíše náhodou, a jsem za to strašně ráda. Přesně jak píšeš, styl psaní mi sedl, vlastně celkově to byla skvělá kniha a já doufám, že si ji pořídím do knihovničky. :D
OdpovědětVymazat