Fascinující pohled do indické historie
Salím Sináí je jedno
z dětí půlnoci. Stejně jako dalších tisíc takových se narodil o půlnoci
15. srpna 1947, přesně v den, kdy Indie získala nezávislost. A stejně jako
všechny děti půlnoci je i on obdařen magickými schopnostmi a osudem, který je
nerozlučně spjat s jeho rodnou zemí. Salím vypráví příběh svůj, své rodiny
i nespočtu dalších postav, to vše na pozadí toho, čemu dnes říkáme moderní
indická historie.
Učebnice literatury řadí Děti půlnoci do přihrádek post koloniální literatury a magického realismu.
Magický realismus mám ráda, a tak s vidinou toho, že třeba objevím
druhého Marqueze, jsem si Děti půlnoci sehnala. Druhého Marquéze jsem tedy neobjevila, ale objevila jsem jediného Salmana Rushdieho, což považuji za jednoznačný úspěch.
Salman Rushdie je
uznávaný britský spisovatel indického původu, a taky trochu grafoman. Děti
půlnoci je neuvěřitelně hutné dílo a rozhodně nečekejte, že jeho pět set stran
(ve vydání od nakladatelství Paseka, 2012) přečtete za týden. Pokud ho ale přeci jen dočtete, možná vás na konci přepadne lehký pocit nostalgie podobný tomu, když se musíte rozloučit
se svým otravným bratrancem, kterého máte ve skrytu duše docela rádi. Ostatně
slovem otravný by se v této knize dalo označit více věcí. Například její vypravěč Salím.
Salím Sináí by byl
zajímavým objektem pro psychologické zkoumání. Je tak trochu narcista, chvílemi
si plete realitu s fikcí a do vínku dostal schopnosti telepatie. A taky je
to ten nejnespolehlivější vypravěč široko daleko. Jeho myšlenky neustále
utíkají od hlavní linie, takže se dozvídáme nepřiměřené množství detailů a
místo o něm, čteme o osudech nejrůznějších vedlejších postav. To, že si občas
v zájmu příběhu přizpůsobuje historická fakta, je oproti tomu nevýznamná záležitost. Salímovo vyprávění se
ale ke knize o Indii nebývale hodí. Skoro hmatatelně v něm cítíte stísněnost
tehdejších 600 milionů obyvatel, jejich rozpory, a nad tím vším všudypřítomnou
ostrou vůni čatní (kořeněná pikantní zavařenina z ovoce nebo zeleniny). Stejně jako postavy v knize přimíchávají své pocity do jídla, Salím je
přimíchává do svého textu.
Rushdieho styl psaní je
obdivuhodný. Děti půlnoci se sice nečtou jednoduše ani rychle, ale je požitek
je číst. Jsou plné (očividných) metafor a symbolů, a i přes svou délku a
komplikovanost si vás příběh dokáže udržet na dobu dostatečně dlouhou
k tomu, abyste ho dočetli.
Nevím, jestli mi vůbec
přísluší Děti půlnoci hodnotit, protože to už udělalo nespočet jiných a
povolanějších. Pokud jsem ale tímhle článkem někoho k jejich přečtení
navnadila, budu více než spokojená. Děti půlnoci jsou výzva, která stojí za to.
Název: Děti půlnoci
Autor: Salman Rushdie
Překlad: Pavel Dominik
Překlad: Pavel Dominik
Počet stran: 516
Rok vydání: 2012
Vydalo: Paseka
Teda, teď mám chuť si to přečíst. A nemám na to ani kapku času... Snad o prázdninách.
OdpovědětVymazatJinak k neukázněnému vypravěči odbáhajícímu od hlavní linky - nemůže to být "horší" jak Hugo. Z těch dějových odboček v Bídnících jsem šílela. Samozřejmě, že se na padesáti stranách musíme věnovat historii a chodu kláštera, jehož zeď Jean Valjean zrovinka přelezl! Bez toho by to nešlo... :)
To máš pravdu, Hugo je v tomhle mistr. Tohle mu sice docela konkuruje, ale tak dlouhé popisy tam naštěstí nejsou. :) Jinak ten popis chodu kláštera mě zrovna celkem bavil, ale jinak jsem aplikovala strategii pokud popis pokračuje minimálně dalších 50 stran, tak ho přeskakuju. :D
VymazatJéje, Děti půlnoci, skvělý kousek ... četla jsem ho letos při studium v britském Leedsu, kdy jsem měla na přečtení celý .... jeden den. Bylo to sado maso, ale zvládlo se to. To jen k tomu, jak moc času je zapotřebí k přečtení :D
OdpovědětVymazatJak píšeš, je to román plný symboliky, kterou člověk rozklíčuje snad až po několikátém čtení. Už třeba jen fakt, že všechny fyzické pohromy, které Salíma potkaly, představují všelijaká odtržení a "zmrzačení" země samotné ... on totiž Salímův život představuje Indii od jejího zrození ... no, je v tom toho hodně a je to moc dobře napsané.
S Márquezem se to těžko srovnává, jsou oba tak nějak jinak magičtí :D Ale co ti mohu doporučit, tak určitě Isabel Allende, která je dle mého ještě lepší než GGM :) Ten ženský prvek v GMM zkrátka chybí.
Jeden den? To bych nedala ani náhodou. :D Ale já čtu docela pomalu. :)
VymazatDíky za doporučení, Isabel Allende určitě zkusím. :)
Kniha vypadá hodně zajímavě. Magický realismus mám ráda, ale vždycky mi nějakou dobu trvá, než mi dojdou souvislosti - jako u Márqueze :) Pokud se mi ale poštěstí mít delší chvíli volnou hlavu a čas, tak Děti půlnoci zkusím zdolat :)
OdpovědětVymazat