Coby dějiště svého románu Smršť
si Johan Theorin zvolil místo svého dětství, švédský ostrov
Öland. V létě představuje pro své vyhlášené písečné pláže
a slunečné počasí oblíbenou turistickéou destinaci, ale po zbytek
roku je prakticky opuštěný. Hlavní hrdina Joakim se však
nenechal odradit ani vidinou několika nehostinných měsíců, ani
mrazivými zkazkami a spolu se svou rodinou se nastěhoval na statek
Aludden.
Jak se později ukáže, Aludden není
zrovna vhodné místo pro rodinnou idylku. Byl vystavěn ze dřeva
ztroskotané lodi a dle pověr se duše zemřelých námořníků
stále ještě drží v jeho zdech. A aby toho nebylo málo, na
statku docházelo v průběhu let k jedné tragédii za druhou, jako
by snad byl prokletý. Ani Joakimova rodina neunikne a krátce po
jejich nastěhování dojde k záhadnému úmrtí Joakimovy ženy
Katrine.
Ve spleti několika dějových linií
autor postupně rozkrývá tajemnou historii statku a jeho bývalých
obyvatel, sleduje osudy lidí žijících na ostrově a spolu s
Joakimem odhaluje i skutečný důvod Katrininy smrti. I přes
celkem složitou kompozici není pro čtenáře nijak obtížné
sledovat děj. Na druhou stranu myslím, že kniha by daleko lépe
fungovala bez zbytečných dějových odboček, které rozmělňují
čtenářovu pozornost, aniž by měly pro celkové rozuzlení nějaký
větší význam. Na mysli mám bratry Sereliusovy, jejichž část
knihy mě ani zdaleka nebavila tak, jako zbytek příběhu.
"Haló!" zvolal ženský hlas. "Kime?"
Byla to Katherine a její hlas byl plný znepokojení. Joakim slyšel, jak za sebou zavřela dveře a vešla do haly.
"Jsem tady dole!" zakřičel. "Ve sklepě!"
Čekal na její odpověď, ale žádná nepřišla.
Román Smršť se rozjíždí velmi
pomalu a pokud máte rádi velké množství akce, zde na ni narazíte
až v úplném závěru. Celkově se kniha nese ve velmi komorním
duchu a daleko podstatnější než dějové zvraty je vykreslení
atmosféry života na ostrově a psychologické prokreslení postav.
I scény s duchy nejsou nijak prvoplánově děsivé a spíše než
opravdový strach pocítíte lehké mrazení. Ke konci však dojde k
prudké gradaci děje a vše vrcholí závěrem, který byl na můj
vkus až příliš přehnaný.
Jednoznačným pozitivem knihy jsou
postavy, které působí velmi opravdově. Autor pro ně čerpal
inspiraci ze skutečných lidí, se kterými se během svého života
na Ölandu setkal. Zejména Joakimovo utrpení nad ztrátou manželky
působí velmi skutečně, a to hlavně díky propracovaným
detailům. Prakticky každá postava, která se příběhem mihne, má
své vlastní povahové rysy a i dialogy působí přirozeně a
nestrojeně.
Celkově mě autorův styl psaní
zaujal, zejména jeho inspirace folklorem a lidovými pověrami,
která je v knize jasně patrná. Díky tomu, nakolik se Theorin
nechal při tvorbě prostředí a postav ovlivnit skutečností,
mohou jeho příběhy sloužit i jako sonda do běžného života na
švédském venkově.
Knihu bych doporučila všem, kdo mají
rádi detektivní příběhy a duchařské historky. Smršť může
upoutat mistrně prokreslenou atmosférou a věrohodnými charaktery,
méně už pak akcí a dějovými zvraty, kterých se na stránkách
příliš často nedočkáte. Dějové linie do sebe příjemně
zapadají, i když některé pasáže mohou působit přebytečně a
zbytečně odvádět čtenářovu pozornost. Celkově dávám knize
3*, a to zejména za linku s bratry Sereliusovými, která mě
zkrátka nezaujala.
Hodnocení
Trailer
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za komentář! :)