Když o nějaké knize slyším v souvislosti s Pulitzerovou cenou, okamžitě zbystřím. Nejinak tomu bylo také u Swamplandie, románové prvotiny americké autorky Karen Russellové, která byla na toto prestižní ocenění nominována v roce 2012. Anotace navíc slibovala hned několik zajímavývch motivů, od soubojů s aligátory až po ptačího muže. O tom, že si tuto knihu rozhodně musím přečíst, bylo zkrátka rozhodnuto během prvních několika minut. A jak se mi líbila?

Třináctiletá Ava, hlavní hrdinka příběhu, si rozhodně nemůže stěžovat na nudné a nezajímavé dětství. A to i přes to, že ji od zbytku civilizace dělí bažiny. Její rodina totiž vlastní zábavní park plný aligátorů, kterým pravidelně proudí davy turistů ze všech koutů země. Bohužel, nic netrvá věčně. Když Avina maminka, slavná přemožitelka aligátorů, zemře na rakovinu, znamená to ránu nejen pro Avu a její rodinu, ale i pro celý park. Bez hlavní hvězdy programu ztrácejí turisté o park zájem a Avina rodina se tak brzy musí vyrovnat nejen se ztrátou, ale i s tíživou finanční situací. 





Karin Russellová mě dokázala zaujmout už během prvních stránek svým mimořádným vypravěčským uměním. Její kniha je plná zajímavých, originálních metafor a neobvyklých slovních obratů. Ačkoli nešetří popisy, čtenář se nenudí. Dokáže slovy vykreslit krajinu tak, že vám v mysli vyvstane jako živý obraz. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, jako by se mi před očima odehrával film. Autorčin styl je vyváženou kombinací poetičnosti a přímočarosti, kterou si ponechává i díky výbornému překladu Lýdie Kárníkové.

Celá kniha je jakousi směsí několika literárních žánrů. Vezměte misku z magického realismu, nasypte do ní trochu psychologického románu, trochu mysteriózního románu a okořeňte mytologickými prvky. Pak celou směs promíchejte, zavezte na Floridu, a máte Swamplandii. Jakkoli to může vypadat jako nesourodá smíchanina, věřte, že příběh drží pohromadě skvěle. Autorce se podařilo výborně vykreslit střet magie a reality a všechny mytologické prvky působí v příběhu docela přirozeně. 

Hlavním tématem příběhu je vyrovnávání se se ztrátou. Především pak to, že s bolestí se každý musí nakonec vypořádat sám. I když by se mohlo zdát, že společný smutek rodinu stmelí, není tomu tak. Každý ze členů truchlí jinak a tak se ve svém smutku míjí. Dříve pevné rodinné vazby se začínají rozkližovat a autorka tento proces zachytila velmi věrohodně.

Velký podíl na tom má také dobře propracovaná psychologie postav, které rozhodně nepůsobí šablonovitě nebo uměle. Všechny postavy v knize jsou něčím zvláštní nebo zajímavé, přitom ale stále působí opravdově. Sympatické mi bylo především to, že žádná z postav nebyla dokonalá, každá měla své chyby. O to více jsem se s nimi dokázala sžít a o to více jsem jejich příběh prožívala.



Můj celkový dojem ze čtení však trochu kazily nelogičnosti, které se v textu objevovaly. Na jedné stránce například Ava a Ossie nadávají, jak jsou hladové, aby o kousek dál balily na cestu batohy plné jídla. A takových pasáží je v knize více. Pokud se na ně nezaměříte, pravděpodobně si jich v textu ani nevšimnete – mně se je však přehlédnout nepodařilo. Další negativum pak vidím v závěru, který mi připadal velmi uspěchaný. Jeden z nejdramatičtějších momentů knihy totiž přichází téměř až na samém konci a zdálo se mi, že autorka by na jeho zpracování potřebovala výrazně více prostoru.

Abych to shrnula – Swamplandii sice k dokonalosti ještě něco chybí, rozhodně se ale jedná o knihu, která stojí za přečtení. Zvláště pokud máte rádi příběhy s trochu zvláštní atmosférou, zklamáni rozhodně nebudete. V podobě Swamplandie se vám dostane poutavého mnohavrstevnatého románu, který si podle mého názoru zaslouží přečíst více než jednou – zdá se mi totiž, že je to jedna z těch knih, ve které je možné některé detaily docenit až po několikátém čtení.