pátek 17. února 2017

Pochodem jdeme dál, i když se vše okolo hroutí

Mám slabost pro tlusté bichle, modrou barvu, a pro romány, které dostaly nějakou cenu. Zároveň ale pociťuji určitou ostražitost před knihami, které čte a chválí podezřele mnoho lidí. Snad i proto jsem se ke čtení knihy Jsou světla, která nevidíme dostala až téměř rok poté, co jsem si ji koupila.

Příběh zasazený do doby druhé světové války popisuje osudy dvou mladých lidí. Šestnáctileté Francouzky Marie-Laury, dívky, která se kromě války musí vypořádávat také se slepotou, a sirotka Wernera, člena německé speciální vojenské jednotky. Dva životní příběhy, z nichž každý válka ovlivňuje po svém, ale které se na konci tak jako tak protnou. 


Při psaní své knihy využil Anthony Doerr několika osvědčených ingrediencí. Válečné prostředí umožňuje postavy přirozeným způsobem stavět do mezních situací, slepé děvče a osiřelý chlapec jsou ideální charaktery pro vyvolání čtenářových sympatií a prolínání časových rovin patří dnes už téměř k nezbytným součástem velkých románů. 

Problém všech těchto přísad je, že když neodhadnete dávku, může být výsledný text takřka nestravitelný. Válečné prostředí je sice v mnoha ohledech sázkou na jistotu, na druhé straně je románů z této doby tolik, že stavět pouze na něm pro vytvoření zajímavé knihy (většinou) nestačí. Krom toho mám pocit, že se ve velkém množství románů z válečné doby skutečná povaha války tak nějak rozostřuje. Autoři se zaměřují na hrdinské činy a velké myšlenky o naději, odvaze a nesobeckosti, ale i přes mnohá hrdinství je válka stále především období plné strachu, bolesti a bídy.


Anthony Doerr sice volí válečné prostředí spíše jako kulisy pro osobní dramata hlavních hrdinů, i přesto mám ale pocit, že se v některých ohledech v knize objevují lehce zjednodušující prvky. Na jedné straně oceňuji skutečnost, že jedním z hlavních hrdinů je Němec – ne všichni Němci byli zavrženíhodná monstra a není špatné mít to na paměti – na druhé straně mi tam ale ze strany hlavního hrdiny chybělo jakékoli vymezení se vůči nacistické ideologii. Zároveň kdykoli se na scéně objevil ruský voják, jeho vykreslení bylo přinejmenším nelichotivé - a myslím, že pokud se autor snažil zdůraznit, že ve válečném běsnění nikdy není možné odsuzovat celý národ, mělo by se to vztahovat skutečně na všechny národy, včetně Rusů.
Začalo pršet. Na střechu bubnují tisíce kapiček. Marie-Laure se postaví na špičky a přiloží ucho ke krytině. Poslouchá, jak kapky stékají dolů. Jak byla ta modlitba? Ta, kterou si madame Manecová mumlala, když ji Etienne obzvlášť vytočil?

Pane náš, tvé milosrdenství je jako očistný oheň.

Musí si srovnat myšlenky. Používat vnímání a logiku. Tak by to udělal její otec i Verneův slavný mořský biolog, profesor Pierre Aronnax. Ten Němec o podkroví neví. Ona má v kapse cihlu a konzervu s jídlem. To jsou výhody. 

Co se ale autorovi rozhodně nedá upřít, je dar pro vykreslení atmosféry. Doerr píše jazykem takřka básnickým a kratičké kapitoly přetékají metaforami a poetickými popisy. Mimořádně obrazné popisy ještě výrazněji vyniknou v kapitolách zachycujících osudy Marie-Laury, kde vyobrazení jejího vnímání světa především prostřednictvím sluchu a hmatu působí úžasně živě a věrohodně. Krátké kapitoly navíc přidávají knize na čtivosti, a tak není problém ji i při jejím rozsahu nad 500 stran přečíst během několika málo dnů. 

Dobře zvládnutá se mi zdála i autorova práce s časovými rovinami. Krom dvou příběhových linií se v knize objevují také skoky v čase a nelinearita vyprávění nutí čtenáře být neustále ve střehu. Ačkoli to může znít komplikovaně, jednotlivé části příběhu do sebe velmi dobře zapadají, dějová linka drží pohromadě, a jak se píše na přebalu, „příběh funguje jako mistrovské hodinky“.


Děj jako takový mě bavil, i když se musím přiznat, že pravděpodobně nesdílím všeobecné nadšení. Osudy hlavních hrdinů byly poutavé, daleko více mě ale zasáhla například Zlodějka knih nebo Vyvolení (zaměřím-li se na příběhy ze stejného období). Co mě ale potěšilo, byl závěr, který vůbec nebyl tak předvídatelný, jak jsem si celou dobu myslela. Stejně příjemný pro mě byl i lehounký závan magického realismu provázející celou knihu. 

V neposlední řadě bych ráda zmínila dvojici hlavních hrdinů. Marie-Luisa i Werner mi byli sympatičtí a na rozdíl od mnoha jiných knih psaných ze dvou úhlů pohledu nemohu říci, že by mě zde jeden z nich nějak výrazně nudil. V knize se navíc objevilo i několik velmi zajímavých vedlejších postav, o kterých bych si ráda přečetla více – zmíním zde především Wernerova kamaráda Fredericka.

Navzdory několika výhradám knihu Jsou světla která nevidíme doporučuji. Příběh mi sice dech vyloženě nevyrazil, vše ale dorovnal výborný styl psaní, který mi opravdu sedl. Jedná se o propracovaný, pečlivě vystavěný a nádherně napsaný román, který přečtete, ani nebudete vědět jak, a který se navíc díky nádherné obálce stane ozdobou vaší knihovny.

   

Název: Jsou světla, která nevidíme / All the lights we cannot see
Autor: Anthony Doerr
Překlad: Jakub Kalina
Počet stran: 536
Rok vydání: 2015
Vydalo: Moba

1 komentář:

  1. Já si tuhle knihu zamilovala - nejvíc mě fascinovalo vyprávění z pohledu nevidomé Marie-Laury. :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář! :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...