Námořní katastrofy jsou v mysli mnoha lidí nerozlučně spjaty s potopením zaoceánské lodi Titanic. Večírky pro bohaté pasažéry a dechberoucí přepych vytvářejí fascinující kontrast s ledovou vodou oceánu a zoufalým bojem o život. Nejvíce obětí si ale vyžádalo potopení docela jiné lodi. Wilhelm Gustloff s sebou na dno oceánu vzal kolem 9000 cestujících, valnou většinu z nich přitom tvořili váleční uprchlíci snažící se uniknout do bezpečí.

Kniha Sůl moře vypráví příběh čtyř postav, tří uprchlíků a jednoho námořníka. Každá z nich si z války odnáší jiné šrámy a každá z nich se s válečnými událostmi vyrovnává po svém, i přesto se jejich cesty nakonec spojí v jednu se stejným cílem – přežít. 

Jméno Ruty Sepetys patří mezi autory pro mladé k těm známějším. Její první v Česku vydaná kniha V šedých tónech vzbudila obrovské nadšené ohlasy, a s žádným dalším jejím dílem to nebylo jiné. Výjimkou není ani Sůl moře, Rutin nejnovější román, který byl napjatě očekáván již dlouho před svým vydáním.

Sůl moře je autorčině předchozí knize V šedých tónech v mnoha ohledech podobná. Ruta Sepetys zde opět představuje část historie, v obou knihách se také zaměřuje na méně probírané aspekty frekventovaně zpracovávaných témat. U knihy V šedých tónech se místo na nacistické pracovní tábory zaměřila na gulagy, v knize Sůl moře zase zpracovává námořní katastrofu, k jejímuž zachycení si vybrala plavidlo, o jehož potopení ví jen málokdo.

Historické události jsou čtenáři představovány velmi přístupně, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že Ruta při psaní nevychází jen z historických pramenů, ale i z výpovědí pamětníků, kteří se popisovaných událostí přímo účastnili. Tato svědectví pak dokáže přetavit do věrohodného vyprávění s autentickou atmosférou, a především s lidským rozměrem – prožívání postav je zachyceno živě a uvěřitelně. Druhým důvodem je pak věk hlavních postav, které se nacházejí přibližně ve věku čtenářů knihy, a do kterých se tedy čtenáři mohou lépe vcítit.

Vina je lovec.
Mé vědomí se mi vysmívalo a osopovalo se na mě jako nedůtklivé¨děcko.
Je to všecko tvoje vina, šeptal ten hlas.
Zrychlila jsem krok a dohonila skupinku. Němci nás vodili mimo polní cesty, když nás našli. Cesty byly vyhrazeny armádě. Tou dobou ještě nebyly vydány příkazy k evakuaci a každý, koho chytili na útěku z Východního Pruska, dostal cejch dezertéra.

Charaktery jsou vůbec Rutinou silnou stránkou. Postavy v knize jsou propracované, uvěřitelné a (až na výjimky) jsou také velice sympatické. Čtenář tedy jejich osud sleduje s napětím a celou dobu jim drží palce – i když je už od čtení anotace jasné, že kniha rozhodně nespěje k veselému konci. Skvěle funguje také postupné odkrývání osudů postav, díky kterému je čtenář držen v určitém napětí i během první a méně akční poloviny knihy.

Nejzajímavější pro mě byla postava Alfréda, která na rozdíl od ostatních v příběhu nepůsobila kladně. A právě to je dost možná důvod, proč mě Alfrédovy pasáže bavily více než jiné – ostatní hrdinové jsou sympatičtí, a právě proto možná až trochu nudní. Alfred je oproti nim postava mnohovrstevnatá. Není snadné ho pochopit, i přes jeho četné negativní až patologické rysy jej nelze vnímat čistě negativně. V jeho osobnosti se podle mého promítá autorčina schopnost věrohodně zachytit lidskou duši - Alfrédův charakter je v podstatě logickým vyústěním své minulosti a všechny jeho činy, motivy i úvahy vyplývaly z textu.

Zajímavý mi připadal zvolený způsob vyprávění. Ačkoli máme čtyři vypravěče, sledujeme jen jednu dějovou linii, a to z různých pohledů. Čtenářsky je to velmi přívětivé – jednotná dějová linie je pro čtení jednodušší, a obměny vypravěčů jsou při čtení zajímavým zpestřením. Občas se pasáže překrývají a čtenář tak má možnost pohlédnout na některé úseky v ději hned ze dvou různých úhlů. Závěr příběhu pak považuji za velmi povedený, a to navzdory tomu, že se ze strany autorky jedná o téměř neskrývaný frontální útok na slzné kanálky čtenářů. Líbilo se mi, jakým způsobem si Ruta Sepetys poradila s gradací děje – krom postupné eskalace popisovaných událostí využívala také zkracování vět i kapitol nebo změn stylu písma.

Zkrátka a dobře, Sůl moře splnila (a v mnoha ohledech překonala) má očekávání. Kniha potěší nejen fanoušky Ruty Sepetys, ale i další čtenáře hledající nenáročnou, čtivou knihu se zajímavým příběhem. Autorce se navíc rozhodně podařilo probudit můj zájem o téma, které si pro knihu zvolila – ještě dva večery po dočtení jsem věnovala vyhledávání dalších informací o tom, co se na lodi Wilhelm Gustloff odehrálo.