Druhý případ pro doktora Watsona

Vysoký, charismatický génius s nedostatkem společenského taktu. Muž, před kterým žádná záhada neobstojí. I tak by se dala charakterizovat postava Sherlocka Holmese, snad nejznámějšího detektiva všech dob. Příběhů o něm už vzniklo tolik, že si málokdo vybaví, jaké charakteristiky měl v původní verzi od A. C. Doyla, a co už jsou přílepky jeho následovníků. O to zajímavější je nápad Roberta Ryana odsunout Sherlocka na druhou kolej a jako hlavního protagonistu svého příběhu zvolit jeho pravou ruku doktora Watsona.

Kniha Mrtví nikam neutečou je již druhým příběhem z válečně-detektivní série o vyšetřování doktora Watsona. Začínáme tam, kde jsme v minulém díle skončili – doktor Watson se vrací ze zákopů a snaží se vyrovnat s tím, co tam viděl. Příliš klidu na zotavenou mu ale dopřáno není. V tajném výzkumném středisku uprostřed lesů došlo při zkoušení nové zbraně k nevysvětlitelné nehodě, která skončila smrtí několika mužů – a poslední přeživší je ve vážném stavu, neschopen komunikace. Na doktoru Watsonovi je, aby záhadu vyřešil co nejrychleji. Nová zbraň totiž má být co nejdříve nasazena v boji a pro vítězství ve válce je naprosto nezbytné, aby k dalším takovým nehodám nedocházelo.



Stejně jako v předchozím díle, i tady je přítomnost Sherlocka Holmese spíše sporadická. A, stejně jako v předchozím díle, vůbec ničemu to nevadí. Robert Ryan již podruhé dokazuje, že postava válečného doktora Johna Watsona je dostatečně nosná aby dokázala zajímavý příběh odvyprávět sama. Zvlášť válečné prostředí Watsonovi svědčí – umožňuje mu totiž naplno využít všech jeho znalostí a schopností a tím přirozeně vystoupit ze stínu slavnějšího přítele.

Válka hraje v příběhu skutečně velmi významnou úlohu a je těžké určit, zda se jedná o detektivní sérii zasazenou do doby první světové války, nebo již spíše o sérii válečných románů s prvky detektivky. Čtení se ale nemusíte bránit ani v případě, že nejste ve válečných románech zvlášť zběhlí. Robert Ryan je skutečně schopným vypravěčem a dokáže všechna historická fakta podat zajímavě a poutavě. Ačkoli se sama za velkou fanynku válečné literatury nepovažuji, zde mi válečné prostředí nijak nepřekáželo a naopak jsem jej vítala jako příjemné obohacení detektivní linky.

Watson rozložil složky sedmi mrtvých mužů na postel. Každou z nich prošel, udělal si poznámky  a porovnal ji s Hitchcockovými záznamy. Členové posádky měli společného jen málo. Velitel chodil na přední soukromou školu, jeden z řidičů na slušné gymnázium. Nikomu nebylo ještě třicet, většině sotva dvacet. Všichni absolvovali nějaký technický výcvik.



Autor se navíc ve druhém díle velmi intenzivně zaměřuje na posttraumatické projevy u vojáků vracejících se z fronty, což je pro mě čtenářsky zajímavé téma. Historická fakta a zajímavosti, která čtenáři při čtení předkládá, působí fundovaně, a na základě množství zdrojů, ze kterých autor vycházel, lze předpokládat, že jsou tato fakta navíc podpořena důkladným studiem. Pro mě jako pro člověka s nepříliš velkou základnou znalostí o válečné technice a o první světové válce bylo čtení knihy velmi příjemným a nenáročným způsobem, jak si o této etapě lidských dějin rozšířit znalosti.

Co se týče dějové linky, oproti předchozímu dílu lze vyzdvihnout výrazně svižnější rozjezd. Události nabírají spád už během prvních několika stran, a až do konce knihy se pořád něco děje. Druhý díl tak co do čtivosti nejspíš překonal díl první – stránky ubíhají jako nic a nevybavuji si pasáž, u které bych se výrazněji nudila.



Vysoké tempo má ale i stinnou stránku. Na jedné straně chválím přidání akce, na straně druhé mám dojem, že místy byl děj možná zbytečně překombinovaný a vyhrocený. Jedno překvapivé odhalení stíhá druhé, a všudypřítomné dějové zvraty nakonec působí až nevěrohodně. Přílišná snaha čtenáře překvapovat nakonec vedla k tomu, že jsem si příběh druhé knihy užila oproti prvnímu dílu přeci jen o něco méně.

Kromě akce ve druhém díle přibylo i brutality. Oproti prvnímu dílu odehrávajícímu se v první bojové linii paradoxně přibylo krvavých scén a i když nejsem na násilí v knize přehnaně citlivá, přiznávám, že pasáže zahrnujících vytlačování očí (o očích se v tomto kontextu v knize hovořilo opakovaně) ve mně neprobouzely zrovna příjemné pocity.



I přes to všechno ale považuji knihu Mrtví nikam neutečou za velmi dobré pokračování skvěle započaté série, a už teď si brousím zuby na další díl, který by měl vyjít během letošního roku. Knihu můžete číst i bez znalosti událostí z předchozího dílu, ten ale rozhodně doporučuji nevynechat – zaprvé proto, že se mi líbil více, zadruhé proto, že ve druhém díle je několik klíčových událostí z dílu prvního vyzrazeno a mohlo by vám to zbytečně pokazit čtenářský zážitek.


  
Název: Mrtví nikam neutečou / The Dead Can Wait
Autor: Robert Ryan
Překlad: Kateřina Kovářová
Počet stran: 464
Rok vydání: 2016
Vydalo: Plus

Myanmar

Budoucí psycholožka s chorobnou závislostí na knihách, seriálech a dobrém jídle

2 komentáře:

  1. Hezká recenze :) Téma mě zaujalo, ale uvidím jestli se na knížku podívám :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky jsem si první díl užila více než ten druhý, pro mě bylo taky zajímavější prostředí zákopů než různých anglických základen... Ale vzhledem k zakonečení druhého dílu to vidím tak, že tomu třetímu taky dám šanci! :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář! :)

Instagram