Vteřinu poté - William R. Forstchen

Co by bylo, kdyby nebyla elektřina

S knihami o konci světa a nejrůznějších katastrofách se poslední dobou roztrhl pytel. Není divu. Tohle téma odjakživa přitahovalo pozornost a postapokalyptické příběhy slaví velký úspěch jak u nás, tak v zahraničí. Většina z nich cílí na dospívající, čemuž odpovídá věk hlavních hrdinů i často se vyskytující fantastické prvky. Kniha Vteřinu poté se z této skupiny na první pohled vymyká. A právě proto jsem se rozhodla si ji přečíst. 

Představte si, že by vše obsahující elektrické součástky z ničeho nic vypovědělo službu. Jaký chaos by to způsobilo? Auta, telefony i další elektronika by se z vteřiny na vteřinu proměnily v nepotřebné kusy šrotu. Zprvu by se snad mohlo zdát, že se jedná jen o jakýsi dočasný výpadek proudu, ale čas běží a nic se nemění. I přes nulový přísun informací začíná být jasné, že situace je vážná. 

A přesně v takové situaci se ocitají hrdinové našeho příběhu. Důvodem masivního výpadku elektřiny je EMP – elektromagnetický impuls, který způsobí výbuch elektromagnetické bomby. Ten sice pouhým okem ani nezaznamenáte a na biologické organismy nemá žádný vliv, ale jeho účinky na elektroniku jsou zničující. 


separator

Blíž než si myslíme

To, že je hrozba EMP naprosto reálná, rozhodně dodává příběhu na působivosti. Na rozdíl od
nejrůznějších nepravděpodobných scénářů odehrávajících se v jiných knihách je tohle totiž něco, co by se mohlo stát prakticky kdykoli a komukoli. Autor navíc celou situaci popisuje velmi věrohodně, a pokud by k něčemu podobnému skutečně došlo, umím si představit, že vývoj událostí by probíhal dost podobně jako na stránkách příběhu. 

Na druhou stranu si ale nejsem jista tím, zda by čekání na pomoc skutečně trvalo tak dlouho. Z knihy sice s určitostí nevyplývá, jak velká část světa byla zasažena, ale i tak si myslím, že by hledání řešení mělo zabrat o něco méně času. 

Jako z filmového plátna

Vývojem příběhu kniha pravděpodobně nikoho nepřekvapí. Čtení Vteřiny poté je v mnoha ohledech podobné sledování většiny amerických katastrofických filmů. V hlavní roli je bývalý americký voják John, který se díky svým mimořádným schopnostem brzy ocitá v radě řídící chod hroutícího se města. Děj graduje velice pozvolna a autor se spíše než na osud jednotlivce soustřeďuje na popis celkového průběhu událostí.

Psychologie postav také není nijak zvlášť propracovaná. Nezdálo se mi například, že by hlavní hrdina prošel v průběhu knihy nějakou výraznější duševní proměnou (což by se při prožití takové katastrofy dalo očekávat). Jenže důvěryhodné zachycení charakterů a propracovaná dějová linka nejspíš nebylo to, oč autor při psaní knihy usiloval. Jeho hlavním cílem je upozornit na fakt, jak křehká je naše společnost závislá na přístrojích – a jak snadno se dá takové této slabiny využít. 

Jsme přeci Američané! 

Jestli jsem při čtení s něčím opravdu zápasila, byl to americký patriotismus. Ten totiž z téhle knížky přímo sálá. Kdyby se někdo snažil zjistit, jaká věta se v knize objevuje nejčastěji, první příčku by s
největší pravděpodobností obsadily variace na známý výrok „Jsme přeci Američané!“. Jediným možným konkurentem by byla snad jen fráze „Bůh ti žehnej“, která se také objevovala tak na každé druhé straně. 

Je sice působivé, jak hrdí jsou Američané na svou vlast, ale čeho je moc, toho je příliš. Tolik vlastenectví naráz mi téměř způsobilo kulturní šok. Skoro bych z toho nabyla dojmu, že Amerika je jediná civilizovaná část naší planety. 

Extrémně Manipulativní Prohlášení…ehm, tedy Závěr 

Vteřinu poté je kniha, jejíž poselství rozhodně stojí za zamyšlení. Skvělé je i to, že pracuje s reálným nebezpečím, které je dobré si uvědomovat. Příběh sám pak nejspíš nenadchne, na druhou stranu ani neurazí a jediné, co by mohlo potenciálního čtenáře odradit, je extrémní míra amerického patriotismu. Jestli máte rádi katastrofické filmy a knihy o postapokalyptickém světě, byla by škoda Vteřinu poté vynechat.



Název: Vteřinu poté(One Second After)
Autor: William R. Forstchen
Překlad:  Pavel Pokorný
Počet stran: 416
Rok vydání: 2012
Vydal: Knižní klub


Myanmar

Budoucí psycholožka s chorobnou závislostí na knihách, seriálech a dobrém jídle

14 komentářů:

  1. Super recenzia, nápadom ma kniha síce zaujala, ale ako ju opisuješ ďalej... no, nie je to práve must-read.:D

    OdpovědětVymazat
  2. John mě neskutečně štval. Taková Mary Sue. Vysloužilý voják, co nikdy nebyl v poli a který přesvědčuje lidi pomocí toho, že skoro brečí? SPOILER: Alespoň že na závěru autor neušetřil jeho dceru, to jsem nečekala. KONEC SPOILERU :D Myslela jsem, že si pro ní vybrečí poslední inzulín světa.
    A s tím patriotismem to cítím stejně, nejradši bych jim vrazila americkou vlajku do krku. "Jsme přece Američané! Tohle je PŘECE AMERIKA!" Myslela jsem, že vyskočím z kůže.
    Ale tohle téma mě zajímá, takže jsem to vydržela a skutečně se zamyslela nad tím, že útok EMP by asi nic pěkného nebyl, přestože by to znamenalo, že už nemusím psát testy z matiky... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to s tou vlajkou by mohlo ledacos vyřešit :) A s označením "Mary Sue" docela souhlasím - John je zkrátka hlavní hrdina jako podle šablony.
      Ale EMP bych vážně zažít nechtěla - když jsem si představila, co bych dělala, kdybych skončila v Brně odříznutá od zbytku rodiny bez možnosti je kontaktovat, docela se mi orosilo čelo :)

      Vymazat
  3. Mě výdycky takové knihy hrozně lákaly. Jako filmy, nic moc, ale číst mě takovéto katastrofální scénáře nehorázně baví. :)
    Nápad je to opravdu oroginální, to se musí nechat, ale ta hrdost Američanů. Asi mi to bude také vadit, pokud se tedy do čtení dám. :)
    moc hezká recenze!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten patriotismus je vážně asi největší problém celého díla. Ale jestli máš ráda čtení na podobné téma, myslím, že se přes to dokážeš přenést - určitě to zkus :)

      Vymazat
  4. Skvělý námět na knihu, myslím si, že by mě to mohlo dost bavit, ale ten americký patriotismus mě trochu odradil... :)

    OdpovědětVymazat
  5. Konečně někdo, kdo na tuhle knihu nepěje jen chválu :)
    S recenzí naprosto souhlasím a myslím, že jsi vypíchla to nejdůležitější. Pro mě osobně bylo čtení jeden velkej iritující zážitek a potají jsem doufala, že John někde pojde hlady. Mnohem vřelejší citovej vztah jsem měla k jeho psům. A taky jsem marně dumala, o čem by autor psal, kdyby se to stalo třeba v Evropě.

    @Kay: S tou vlajkou jsi mě dostala!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda je, že psi mi z celé knihy k srdci přirostli asi nejvíc :D Ale to se mi stává docela často, mám pro ně hroznou slabost :) V Evropě bychom se určitě všichni do týdne snědli - nejsme Američané, takže je to jasný :D

      Vymazat
  6. Jo ono se to přesně takhle občas objevuje i v těch filmech ten patriotismus, sice asi ne tak moc, ale také mi to občas vadí. Moc pěkná recenze, téma zní sice zajímavě, ale já nemám zrovna v lásce tyhle "ploché" postavy, takže mě kniha asi mine :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, i ve filmech se s tím člověk setká :) V té knize mi to ale přišlo nějak výraznější - možná to bude tím, že mou pozornost nerozptylovaly speciální efekty :))

      Vymazat
  7. Teraz som sa desne pobavila, aj keď neviem, či to bol presne účel tejto recenzie :-D Ja mám tiež rada tieto realistické katastrofy, ale premiera amerických vlajok a srdcervúcich vyhlásení by ma asi zabila. Mimochodom, bol prezident černoch? V každom správnom americkom katastrofickom filme je prezidentom černoch, tak či sa to prenieslo už do kníh. Vždy ma hrozne mrzí, keď niekto vymyslí námet s ohromným potenciálom a je vidieť, že s prípravou zápletky a deja si dal veľkú prácu, a potom to pohnojí tým, že to mizerne napíše. Taký Den trifidů zvládol všetko: psychológiu postáv, uveriteľné správanie a dialógy a zároveň perfektné vykreslenie sveta po katastrofe. Po dočítaní som vážne začala vymýšlať krízové scenáre, ako by som sa zachovala v takom prípade, také presvedčivé to bolo. To je latka, ktorú niekto len tak neprekoná. Aká škoda, že ani Vteřinu poté, dala by som si nejakú realistickú apokalypsu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Smích prodlužuje život! :)

      Jaké barvy pleti byl prezident si tak nějak nevybavuji a mám dojem, že to v knize ani nebylo zmíněno. Nejspíš proto, aby si čtenáři mohli dosadit "toho současného" bez ohledu na to, kdy se do knihy pustí.

      Den trifidů je určitě výborná knížka a fakt je, že v tomhle žánru jsem snad zatím ani na nic lepšího nenarazila. Vymýšlení krizových scénářů jsem ještě nezkoušela, ale s mým štěstím a schopnostmi by mě něco sežralo/ozářilo/zapálilo hned na začátku a jakékoli strategie by mi byly houby platné :)

      Vymazat
  8. Pouštím se do ní, tak uvidíme, jak to všechno rozdýchám :D Podle mě to vypadá zajímavě, tak uvidím, co budu říkat na zpracování :)

    OdpovědětVymazat
  9. Velmi pěkně zpracovaná recenze :) .. dost jsem váhala, jestli po Vteřině poté sáhnout, ale když říkáš, že psychologie postav není nic moc, asi si ji odpustím :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář! :)