Pocity, pocity, pocity,...
Už dlouho se mi nestalo, že bych po dočtení knihy
byla plná tak protichůdných pocitů, jako po dočtení Pálenky. Čím déle nad ní
ale přemýšlím, tím zajímavější mi připadá. Není to kniha na jedno odpoledne,
ačkoliv svou délkou k tomu trochu svádí, abyste si ji ale pořádně
vychutnali, je třeba
Pálenka je souborem krátkých próz, střípků ze
života muže, který se rozhodne odjet do Rumunska, aby tam učil děti Čechů,
jejichž předkové se usadili v polovině 19. století v oblasti Banátu. Utíká
před svým starým životem, ale záhy zjišťuje, že i v odlehlých horských
vesničkách si ho jeho vzpomínky najdou.
Číst Pálenku pro mě bylo trochu jako brodit se tím
pověstným rumunským sněhem. Dalo to práci, hlavně proto, že jsem pořád nemohla
překonat jakousi bariéru mezi mnou a vypravěčem. Z části to bylo asi jím
samotným (nebo mnou?). Nenašla jsem pochopení pro jeho ztracenou duši a jeho
životním osudům jsem kolikrát úplně nevěřila. Z části to bylo i stylem,
jakým je Pálenka psaná. Je to jeden z těch, kterých se buď nemůžete
nabažit, nebo které vám přijdou nebetyčně otravné. Dlouhé věty, metafory,
přirovnání, nekonečné vnitřní úvahy,… Na druhou stranu je ale styl a práce
s jazykem právě to, co vás na Pálence nejvíce upoutá. A pokud se vám
zalíbí, už ji nedáte z ruky.
Věřil jsem, že ovládám vítr; jako malý kluk ve školce jsem věřil, že ovládám vítr. Hlavně v tom prvním podzimu paměti; v tom podzimu, který už se nepropadl do prázdna, který tu už zůstal; který zde stále je... Děti ve školce; drsné sídliště severočeského města s příznačným názvem Sever: a já hýbu větrem, poroučím větru, kterým směrem má fičet ...
Výjimečná je Pálenka ve své atmosféře. Je to
nostalgie převedená do slov, čemuž nahrává jak způsob vyprávění, tak prostředí.
Rumunská vesnička na okraji civilizace, kde lidé ještě žijí tím „starým“
způsobem života, je přesně místo, kam se takové niterné vyprávění hodí. Zároveň
ale na tuto nostalgii neustále doráží tvrdá realita. Tyto dva protipóly vytvářejí
v Pálence zajímavý kontrast, ať už je to ve vzpomínkách na betonová
sídliště v jednom českém městě nebo v těžkých životech banátských
Čechů.
Pálenka je velmi osobním vyprávěním, které si
nejvíce vychutnáte, pokud k němu budete přistupovat opatrně. Stojí za to
se zastavit a vychutnat si tu zvláštnost, která z Pálenky vyzařuje. Pokud
jste romantické duše nebo máte v oblibě pocitově laděné knihy, stojí za to
Pálenku vyzkoušet. A dobrá volba to bude i v případě, že vyhledáváte autory,
kteří zajímavě pracují s jazykem. Pálenka má totiž rozhodně potenciál.
Název: Pálenka, prózy z Banátu
Autor: Matěj Hořava
Počet stran: 124
Počet stran: 124
Rok vydání: 2014
Vydal: Host
Děkuji za recenzi, v životě jsem o této knize neslyšela, tak na ní ráda vidím recenzi, protože jinak bych se o ní asi nedozvěděla. Ta ukázka o větru mě zaujala, ale na druhou stranu mě odrazuje to, před čím varuješ - dlouhé věty, vnitřní monology, metafory. To mi ne vždycky sedne. Uvidíme, teď alespoň vím, že když ji někde zahlédnu, budu vědět, co od ní čekat. A možná ji zkusím.
OdpovědětVymazatNení zač. :) A když Pálenku někde uvidíš, tak myslím, že bude stačit, když přečteš jednu kapitolu (ta má kolikrát jenom stránku), a hned budeš vědět, jestli by se ti líbila. :)
VymazatJako vždy výborná recenze, tady u vás to snad ani nemůže být jinak. Knížka mě zaujala, ale je to ten typ, na který člověk musí mít tu správnou náladu :)
OdpovědětVymazatDěkuju. Myslím, že tobě by se mohla líbit. :)
Vymazat