Geologická expedice na dno lidské duše
Nesuď knihu podle obalu - otřepaná fráze, kterou každý slyšel, a kterou je často tak těžké dodržet. Já však měla odjakživa více než s obaly problém s názvy. Pokud má kniha název, který mě zaujme, většinou to znamená, že si ji odnesu domů. Bez ohledu na obal, bez ohledu na anotaci. A tak to bylo i s knihou Už nikdy spánek. Když jsem se procházela knihovnou, vyčerpaná po dvou probdělých nocích, kniha Už nikdy spánek mě okamžitě zaujala. Svým názvem se přesně strefila do mé aktuální nálady. A co obsahem?Kniha Už nikdy spánek vypráví příběh mladého studenta geologie Alfreda, který se vypravuje na expedici do severní provincie Finnmark. Alfred není zrovna prototypem dobrodruha. Nejen, že nemá s prací v terénu žádné zkušenosti, ale není ani nijak zvlášť fyzicky zdatný nebo statečný. Vše ale vynahrazuje mimořádnou houževnatostí a odhodláním.
Dosažení cíle je pro Alfreda otázkou cti. Navíc se mu tak nabízí příležitost uctít památku zesnulého otce - botanika, který zahynul právě při objevné cestě. Příběh však nevypráví jen o geologickém výzkumu, ale zejména o trnité cestě k objevení sebe sama a vymezení se vůči vnějšímu světu.
Stylistika nuda je, má však cenné údaje
Zpočátku mi kniha vůbec nesedla. Zejména se stylem, jakým je psaná, jsem během prvních několika kapitol docela válčila. Nejvíce mi asi vadila přímá řeč oddělená pomlčkou místo klasických uvozovek. Vím, že to není v knihách nic neobvyklého, ale sama si na obdobný způsob dělení textu nedokáži navyknout - zdá se mi zmatečný a nepřehledný.
Určité výhrady mám i k českému překladu. Nedokáži určit, nakolik za krkolomná slovní spojení může překladatel a nakolik se jedná o práci autora, ale chvílemi jsem se při čtení skutečně zarazila. Nejvíce mi v mysli utkvěla pasáž, kde hlavní hrdina cosi “takzvaně zopakoval” - nemám ponětí, co si pod tím představit.
Také překládání anglických frází na mě působil poněkud rušivě. A to nejen proto, že čtení téhož textu dvakrát mě zdržovalo od vlastního příběhu, ale i proto, že se překlad neobjevoval všude. Některé anglické pasáže přeloženy byly, jiné ne. Naopak norské výrazy přeloženy nebyly, takže jsem je musela lovit na internetu.
Ani Albert mě zpočátku příliš neočaroval. Zdál se mi rozmazlený, neuctivý a sebestředný. Teprve později jsem si uvědomila, že to, co mi na Albertovi vadí ze všeho nejvíc, je fakt, že se v něm částečně vidím. Vždyť i já se občas sama sebe ptám, nejsem-li ostatním “jen na obtíž” a zda mám vůbec co dělat ve společnosti o mnoho úspěšnějších a po všech stranách talentovanějších lidí, než jsem já.
Albertova nešikovnost mi chvílemi lezla na nervy a kolikrát jsem se sama sebe ptala, proč se na podobnou výpravu vůbec vydal. Postupem času jsem ho však musela chtě nechtě začít obdivovat. Při cestě si sáhl na samé dno, ale nahlas si téměř nikdy nepostěžoval. Všechny negativní myšlenky ohledně podmínek cesty si nechával pro sebe a i když měl co dělat, šel dál. Dokázala bych něco takového? Těžko. Nejspíš bych se otočila na podpatku při prvním náletu komárů.
Jak z předchozích odstavců vyplývá, Albert rozhodně není žádný neohrožený hrdina. Ale je lidský, a tak se s ním čtenář snadno ztotožní. Tak trochu nám nastavuje zrcadlo. Jeho odhodlání je obdivuhodné a nakonec mu i přes všechny jeho nedostatky budete držet palce.
Také překládání anglických frází na mě působil poněkud rušivě. A to nejen proto, že čtení téhož textu dvakrát mě zdržovalo od vlastního příběhu, ale i proto, že se překlad neobjevoval všude. Některé anglické pasáže přeloženy byly, jiné ne. Naopak norské výrazy přeloženy nebyly, takže jsem je musela lovit na internetu.
Albert je taky jenom člověk...
Ani Albert mě zpočátku příliš neočaroval. Zdál se mi rozmazlený, neuctivý a sebestředný. Teprve později jsem si uvědomila, že to, co mi na Albertovi vadí ze všeho nejvíc, je fakt, že se v něm částečně vidím. Vždyť i já se občas sama sebe ptám, nejsem-li ostatním “jen na obtíž” a zda mám vůbec co dělat ve společnosti o mnoho úspěšnějších a po všech stranách talentovanějších lidí, než jsem já. Albertova nešikovnost mi chvílemi lezla na nervy a kolikrát jsem se sama sebe ptala, proč se na podobnou výpravu vůbec vydal. Postupem času jsem ho však musela chtě nechtě začít obdivovat. Při cestě si sáhl na samé dno, ale nahlas si téměř nikdy nepostěžoval. Všechny negativní myšlenky ohledně podmínek cesty si nechával pro sebe a i když měl co dělat, šel dál. Dokázala bych něco takového? Těžko. Nejspíš bych se otočila na podpatku při prvním náletu komárů.
Jak z předchozích odstavců vyplývá, Albert rozhodně není žádný neohrožený hrdina. Ale je lidský, a tak se s ním čtenář snadno ztotožní. Tak trochu nám nastavuje zrcadlo. Jeho odhodlání je obdivuhodné a nakonec mu i přes všechny jeho nedostatky budete držet palce.
Trocha filozofování vás nezabije, ale posílí
Faktem je, že dějová linka vás k židli pravděpodobně nepřiková. Expedice je sice náročná a její účastníci se musí vypořádat s nejrůznějšími překážkami, ale vše se děje tak nějak mimochodem bez velkého napětí.
Na čem si autor při psaní skutečně zakládal je budování atmosféry. Příroda i průběh výpravy jsou popsány natolik podrobně, že budete mít pocit, jako byste se expedice sami zúčastnili. Na můj vkus však byly popisné pasáže chvílemi až příliš rozvláčné.
Co mě ale na knize opravdu zaujalo byly vložené filozofické a psychologické pasáže. Přirozeně do textu zapadaly a nijak nezdržovaly od děje, vlastně jsem se chvílemi i těšila, až se od popisů prostředí zase dostanu k nějakému zamyšlení. Nejvíce mě asi zaujala úvaha o tom, jak rozvoj psychologie souvisí se vznikem zrcadel a fotografií.
Závěr na závěr
Sečteno podtrženo - i přes to, že jsem měla problémy s tím se do knihy začíst, mohu román Už nikdy spánek doporučit. Nejedná se o knihu, která vás dostane vzrušujícím dějem a rozhodně to není tak docela odpočinková literatura, ale za přečtení rozhodně stojí. Ať už kvůli filozofickým pasážím nebo kvůli mimořádné psychologické propracovanosti celého příběhu.
Název: Už nikdy spánek
Původní název: Nooit meer slapen
Autor: Willem Frederick Hermans
Překlad: Magda de Bruin Hüblová
-
Pekná recenzia.:) Nie je to práve môj žáner, ale inak kniha znie celkom fajn, hlavne ten realistický hrdina a filozofické pasáže.
OdpovědětVymazatDíky za pochvalu! Určitě to není něco, co sedne každému, ale a druhou stranu je to mezi všemi těmi fantasy a knihami pro mládež docela příjemné oživení :)
VymazatPěkně napsané.
OdpovědětVymazatJá knihy soudím podle obalu snad pořád. Vím, že bych neměla, ale nemůžu si pomoct. Mám příjemnější pocit při čtení, když vím, že má kniha hezký obal no :D
S tou přímou řečí oddělenou pomlčkama bych měla problémy také, i když jsem se s tím už setkala, ale stejně je to takové rušivé.
Kniha nezní nejhůř, nevadí mi filozofické úvahy, spíš naopak je mám vcelku ráda, ale raději mám nějaký barvitější děj. Takže bych knihu nejspíše nečetla.
Díky :)
VymazatOno není nijak snadné se tomu posuzování knihy dle obalu vyhnout, když právě obal je to první, co člověk na knize vidí, že :)
Máte moc pěkný blog holky, děkuji za návštěvu mého blogu :)
OdpovědětVymazatDěkujeme za pochvalu :) A není zač!
VymazatI mě ten název zaujal a filozofování mám ráda, ale nevím, ty krkolomé věty mě trochu odradily. To je podle mě to nejhorší na přeložených knihách, nikdy je nemůžu soudit 100% objektivně, protože nevím, jak jsou napsané v originálu. Jinak moc hezká recenze :)
OdpovědětVymazatDíky za pochvalu :)
VymazatJinak pokud si nejsi jistá, zda by ti kniha stylem jakým je napsaná sedla, zkus pročíst ukázku, která je ve článku uvedená. Ono i těch prvních pár stran lecos napoví a kdo ví, třeba by právě tobě styl psaní vyhovoval :)
Ľudský hrdina - to je to, čo mám v príbehoch rada. Síce čítam aj dystópie a fantasy pre mládež, ale ešte stále ma to viac ťahá k reálnejším knihám, kde sú hrdinami skutoční ľudia a chybami a omylmi, ktorí by mohli byť aj mojimi susedmi. A filozofické myšlienky sa mi asi nikdy nezunujú :)
OdpovědětVymazatTaké mám ráda, když se s hrdiny knih mohu ztotožnit :) A to se mi u takových těch klasických "Mary Sue" hrdinek, které se v YA knihách objevují často, podaří jen stěží. Filozofické úvahy jsou v knize vždy vítaným oživením, když autor ví, jak je do děje zakomponovat, A to v tomto případě rozhodně věděl :)
VymazatMoc pěkná recenze :-) Takovou hezky propracovanou dneska moc nenajdu :) Co se týče těch pomlček, je to fakt horor. Španělská literatura to má všude a je v tom akorát bordel, jeden neví, jestli je to jakýsi komentář/dodatek, nebo přímá řeč... Pobavilo mě-, že tě hlavní hrdina štval, než sis uvědomila, že se v něm vidíš :-D Je to přesně jako v reálněm životě - nejvíc nás štvou lidé, kteří jsou nám nejvíce podobní (alespoň doma to vidím na vztahu matka - dcera (moje sestra). Věčně se spolu hašteří, ale ve finále jedna druhé nadává za to samé :D Kniha vypadá opravdu zajímavě, snad se k ní jednou dostanu :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za pochvalu :)
VymazatTo, že nás nejvíce štvou lidé, ve kterých se vidíme, je v podstatě takové nepsané pravidlo. Jen si to málo kdy uvědomím - a u téhle knihy mi to zrovna došlo :D
myslim, že jsem našla ten nejlepší blog :D
OdpovědětVymazatJsme rády, že se ti tu líbí :)
VymazatJe pravda, že já také hodnotím knihu podle názvu :)
OdpovědětVymazatJsem ráda, že jsem našla tvůj blog. Dala jsem se víc do čtení a potřebuji někde chytat inspiraci, co číst :)
On ten zajímavý název kolikrát vyžehlí i tu nepříliš atraktivní obálku :)
VymazatA přeji ti, aby se ti knihy, na které zde narazíš, co nejlépe četly! :)