Strom ztracených vzpomínek - Sahar Delijani

O životě v Íránu

Knihy z prostředí Blízkého východu rozhodně nepatří k titulům, které bych mohla číst pořád, jednou za čas mě ale přepadne touha po nějaké takové knize sáhnout. Přesně takový moment nastal koncem června. Když jsem si byla v knihovně vyzvednout svou pravidelnou dávku letního čtiva, narazila jsem mezi regály na knihu „Strom ztracených vzpomínek“, o které jsem předtím nikdy neslyšela. Zaujala mě však na první pohled. 

Kniha začíná vyprávěním o ženě, která je okolnostmi přinucena přivést své dítě na svět v nepřátelském prostředí věznice v Teheránu. O ženě, kterou více než porodní bolesti trápí to, zda jí bude vůbec umožněno vidět své dítě vyrůstat. A ani osudy dalších hrdinů nejsou nijak příjemné. Sahar Delijani se ve své knize rozhodla zachytit útrapy tří generací své rodiny a nechává tak čtenáře nahlédnout do nelítostné tváře íránského režimu.


Kniha Strom ztracených vzpomínek mě dokázala dočista pohltit už během prvních několika stran. A to se mi už nějakou dobu nestalo. Autorka čtenáře nijak nešetří a místo poklidného úvodu je přivádí přímo doprostřed velmi vypjaté scény. První kapitola je opravdu naprosto strhující a při jejím čtení jsem měla pocit, že se mi do rukou dostala jedna z nejlepších knih letošního roku. Bohužel, autorka laťku nasazenou na prvních několika stranách po celou délku knihy udržet nedokázala. 

Důvodů je hned několik, tím hlavním je však to, že kniha jako celek působila poměrně roztříštěně. Každá kapitola se zabývá osudy jiného člověka, odehrává se v jiné době a na jiném místě. Jakmile se tedy čtenář začte do příběhu jedné postavy, už musí přepínat a zvykat si na docela nový děj. Zvolený způsob vyprávění navíc začíná být po několika kapitolách poměrně matoucí. 


V každé kapitole se totiž objeví velké množství postav, z nichž některé jsou klíčové i pro pochopení dalších kapitol. Jenže zorientovat se v té přehršli jmen je poměrně obtížné, natož rozeznat, která z letmo zmíněných postav bude pro další části knihy důležitá a která ne. Pojítkem mezi jednotlivými částmi knihy jsou rodinné vazby. I ty jsou ale v příběhu poměrně obtížně vystopovatelné, a ne vždy jsem si byla jistá, jestli jsem si ten který příbuzenský svazek správně vyložila. Myslím, že pro knihu by bylo velkým plusem, kdyby kromě vlastního děje obsahovala také rodokmen, podle kterého by se čtenář mohl lépe orientovat. 

Co ale působí velmi sympaticky je způsob, jakým se autorka svého vyprávění zhostila. Její jazyk je poetický, obrazný, bohatý na metafory. V knize je spousta krásných vět a myšlenek a během čtení jsem měla několikrát nutkání vzít tužku a papír a vypsat si několik úryvků. Zejména emoce jsou v knize zachyceny natolik věrohodně, až z toho občas mrazí. Především pocity strachu a odloučení jsou vylíčeny s nebývalou intenzitou, kterou ještě umocňuje přítomný čas vyprávění. Oproti tomu milostné scény působí v autorčině pojetí poněkud toporně, v knize se však neobjevují nijak často. 
Modlení patřilo k jejich výchově v nové věznici. převezli je sem, aby z nich udělali bohabojné muže. Jenže v tom světě násilí a šílenství nebyl Bůh tím, čeho se Amír obával nejvíc. 
Autorce se navíc podařilo zachytit život v Íránu z velkého množství úhlů. Ať už se jednalo o popis toho, čím si museli projít političtí vězni, nastínění každodenního života nebo pocity emigrantů – vše je čtenářům předkládáno velmi věrohodně. Velký podíl na tom mají autorčiny postavy – jsou totiž opravdu skvěle vykreslené a čtenář si k nim tak může velmi rychle najít cestu. Velmi zajímavé je i to, že navzdory tomu, jakými těžkostmi si autorčina rodina musela projít, z celé knihy je jasně patrné, jak velkou lásku ke své rodné zemi chová.

I přes výše zmíněná negativa považuji Strom ztracených vzpomínek za velmi dobrou knihu. Autorce se podařilo čtenářům přiblížit íránskou historii opravdu stravitelným způsobem a její kniha je navíc velmi dobrou sondou do toho, jak Íránci svou každodenní realitu vnímají a prožívají. Pokud máte chuť přečíst si něco z prostředí Blízkého východu, tato kniha by pro Vás mohla být to pravé. A zbystřit by měli i ti, kterým se líbil grafický román Persepolis, a rádi by si přečetli něco podobného.

Název:  Strom ztracených vzpomínek (Children of the Jacaranda Tree) 
Autor:  Sahar Delijani
Překlad:  Jana Pacnerová
Počet stran: 276
Rok vydání: 2013
Vydalo: nakladatelství: Fortuna Libri

Myanmar

Budoucí psycholožka s chorobnou závislostí na knihách, seriálech a dobrém jídle

6 komentářů:

  1. Tak knihy tohoto rázu nečtu moc ráda, ale jak píšeš, jednou za čas se to asi dá snést :). A stejně jako popisuješ autorčino psaí, i tvůj jazyk je velice bohatý, krásná recenze :)

    OdpovědětVymazat
  2. Do takýchto kníh sa veľmi nepúšťam, nemám pocit, že by mi sadli. Skôr by som sa asi nedokopala k dočítaniu. Ale mohlo by to byť zaujímavé. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě to není čtení pro všechny, na druhou stranu občas není na škodu zkusit něco nového ;) Ale jestli s podobnými romány nemáš vůbec žádnou zkušenost, pro začátek bych doporučila komix Persepolis. Člověk to má přečtené raz dva a pro seznámení s tímto tématem je podle mě ideální :)

      Vymazat
  3. Prostě mě dokážeš vždycky maximálně nalákat na knihy, které zrecenzuješ. Tuhle si prostě musím přečíst.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda! ;) Tak snad se Ti bude líbit :)

      Vymazat

Děkujeme za komentář! :)

Instagram