Nemoc jménem Alzheimer

Ráda čtu knihy, ve kterých je mi hlavní hrdina něčím blízký. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si chtěla přečíst knihu Pořád jsem to já. Alice Howlandová je uznávanou profesorkou psychologie, má spokojené a fungující manželství, zdravé a úspěšné děti, udržuje se v dobré kondici a vlastně je přesným vzorem ženy, kterou bych se jednou chtěla stát. Až na to, že jí v pouhých padesáti letech diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. 

Slyšet v padesáti letech, když jste na vrcholu své kariéry, že trpíte vážným a nevyléčitelným onemocněním, není žádný med. Vyrovnat se s takovou zprávou je těžké nejen pro samotného pacienta, ale i pro jeho rodinu a blízké. Alice s podobnou událostí ve svém životě nepočítala, ale když už se tak stalo, zkouší se s nemocí prát, jak nejlépe umí. Souboj je to ale velmi nevyrovnaný. 


Alzheimerova choroba je pro mě v podstatě velkou neznámou. V naší rodině se zatím toto onemocnění (naštěstí) nevyskytlo, a knih, které by se tímto tématem podrobněji zabývaly, mnoho neznám. O to přínosnější pro mě čtení knihy bylo. 

Autorce se podařilo mě s nemocí a jejím průběhem velmi dobře obeznámit. Od prvotních příznaků přes možnosti léčby až po to, jak se nemoc v průběhu času může vyvíjet. Kniha přitom nezabíhá do nudných a obsáhlých klinických popisů a všechny informace čtenáři servíruje přirozeně coby součást hlavní dějové linie. Díky autorčině zkušenosti s prací s lidmi s Alzheimerovou chorobou lze zároveň předpokládat, že události nastíněné v příběhu odpovídají realitě.

Na knize je zajímavé také to, že se zaměřuje především na Alicin pohled na situaci. I když je příběh vyprávěn z pozice vševědoucího vypravěče, děj je uchopován právě zejména prostřednictvím popisů Alicina prožívání a jejích myšlenek. Díky tomu je kniha v některých částech velmi emotivní – zejména ve chvílích, kdy se Alice kvůli své nemoci zachová nevhodně, aniž by si to uvědomila, a pak se marně snaží vysvětlit si negativní reakci okolí. 
Žít s diagnózou Alzheimera je jako chodit po světě se "šarlatovým písmenem" A na klopě. Tohle jsem teď já, člověk, který má Alzheimera. Tak bych teď mohla sama sebe definovat a tak mě asi čím dál častěji bude definovat i moje okolí. Ale já nejsem to, co říkám, co dělám nebo co si pamatuju. Jsem mnohem více než jen to. 
Uvěřitelně působí také chování Aliciných blízkých, zejména rodiny. Postavy v knize na mě působily lidsky, a jejich jednání odpovídalo jak situaci, tak i jejich rozdílným povahovým rysům. Bylo mi sympatické, že postav na náročné zprávy nereagovaly všechny stejně, a také to, že jejich reakce nebyla předpisová a učebnicová. 

Jedna věc mi ale na knize přeci jen výrazně nesedla, a to styl, jakým byla napsaná. Jednotlivé věty a fráze na mě působily podivně šroubovaně, kniha se mi četla dost těžko a chvílemi jsem měla pocit, že se v textu až příliš opakují stále stejná slova. Nejsem si jistá, nakolik je to chyba autorky, a nakolik zde sehrál roli překlad, faktem ale je, že i přes zajímavý námět a vcelku sympatické postavy jsem měla chvílemi problém se knihou prokousat.


Nepřirozeně v důsledku zvláštního stylu psaní působily také rozhovory mezi postavami. I když jednání a prožívání postav vypadaly v kontextu příběhu věrohodně, věty, které postavy pronášely, zněly chvílemi spíše jako repliky z divadelní hry. I proto jsem měla trochu problém se do jejich situace plně vžít.

I přesto není Pořád jsem to já špatnou knihou. Pokud chcete zjistit více o průběhu Alzheimerovy nemoci, myslím, že příběh vám může posloužit více než dobře. Kniha navíc nabízí sympatickou hlavní hrdinku, které budete po celou dobu čtení držet palce. Pokud si ale chcete přečíst něco o tom, jaká je nemoc pro okolí pacienta, doporučuji sáhnout spíše po titulu Starý král ve vyhnanství. O Alzheimerově nemoci jako takové se toho sice při čtení dozvíte daleko méně, kniha má ale navrch co se týče rozpracování pocitů.
Název: Pořád jsem to já / Still Alice
Autor: Lisa Genova
Překlad: Karina Matějů
Počet stran: 244
Rok vydání: 2015
Vydalo: Práh

Myanmar

Budoucí psycholožka s chorobnou závislostí na knihách, seriálech a dobrém jídle

6 komentářů:

  1. Také jsem nedávno četla, předtím jsem několikrát viděla i film.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jak si u Tebe kniha v porovnání s filmem vedla? :)

      Vymazat
  2. Před delší dobou jsem viděla film, ten se mi moc líbil. Jen si nejsem jistá, jestli se pouštět i do knihy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že za zkoušku to stojí - zvlášť jestli jsi film viděla před delší dobou a nemáš děj v úplně čerstvé paměti :)

      Vymazat
  3. Mně se naopak kniha hodně líbila a chystám se na film :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je moc fajn, že knížka zarezonovala :) Snad se film bude líbit stejně!

      Vymazat

Děkujeme za komentář! :)